PRVNÍ DEN ZASTUPITELEM

Poněkud nečekaně jsem byl v komunálních volbách zvolen zastupitelem města. Nečekaně, protože jsem kandidoval z patnáctého místa a vyjadřoval tím jen a pouze podporu čelu kandidátky, ale učitel je i ve větším městě obecně známou osobou a s tím jsem měl počítat. Nezbývá než začít studovat podklady k zasedáním a zákon o obcích, to že bych se vzdal mandátu mě ani na okamžik nenapadlo, svěřená důvěra zavazuje a neměl bych ji zklamat. Tedy tím zastupitelem se skutečně stanu, ale až na dnešním zastupitelstvu složím slib, je to první bod v návrhu programu ustavujícího zasedání svolaného na poslední možný den, 24.10., měsíc po volbách. Dnes mám výjimečně volno, jinak jsou pondělky v mém programu vyhrazeny přednáškám pro Akademii třetího věku. Dopoledne tedy chvíli prokrastinuji u zpráv na internetu, chvíli se věnuji přípravám na zítřek do školy a se stále stoupající nervozitou pročítám program zastupitelstva, hledám si informace na stránkách města – „Kde je ksakru jednací řád?“ – musím si ho vyžádat až přijdu do zasedacího sálu a přemýšlím už snad posté, co mohu, jako opoziční zastupitel v klubu o síle čtyř hlasů ze třiatřiceti, zmoci. Utvrzuji se v rozhodnutí přispět k otevřenosti magistrátu a posílení informovanosti o dění ve vedení města mezi jeho občany. Budu psát o všem, co v zastupitelstvu zažiji, ale kam, když nemám účet na žádné sociální síti? Koketuji s myšlenkou pořídit si blog. Ano zafušuji do žurnalistiky, říkám si: „Tak se hochu ukaž!“ Konec úvah, ohřívám si polévku k obědu a nevím proč, ale zase mám lehce stažený žaludek, novým, neznámým a potenciálně konfliktním zážitkům jsem se snažil vždy vyhýbat. Beru knížky, které cestou vrátím do knihovny, chvíli přemýšlím, jestli uvázat či neuvázat kravatu, jak moc je dnešní událost formální, nakonec beru jen sako a vyrážím z domu. Hodina patnáctá a s ní i začátek ustavujícího zasedání se neúprosně blíží. Cestou ještě přemýšlím, k čemu by mi mohla být dosavadní zkušenost z členství v různých komisích rady města. Konečně přicházím do sálu místního Domu kultury, podepisuji se, dostávám hlasovací kartu a jednací řád (vida, ani jsem ho nemusel žádat), jsem uveden na své místo v poslední řadě. Čas do začátku jednání trávím rychlým přelétnutím obdržených materiálů, co mohu a co nemohu říkat? Kolegové, kteří pracovali již v minulém zastupitelstvu, si sedají vedle mě, dávají mi instrukce a moje nervozita zvolna opadává. Nejstarší člen zastupitelstva je vyzván k vedení schůze, ale ten se k mému překvapení vedení vzdává ve prospěch bývalého primátora. Proč? Servilita, pohodlnost, únava stářím? Proč tu ten člověk ale pak je, co je jeho přínos? Než se stačím pro nějaké vysvětlení rozhodnout, už se hlasuje, sotva stíhám sledovat návrhy a tisknout tlačítko. Než se rozkoukám, jsem navržen a zvolen jedním z ověřovatelů zápisu. Proboha, co mám ve funkci dělat? Na odpověď opět není čas. Bývalý primátor při vedení jednání je z pléna upozorněn, že porušil jednací řád při schvalování způsobu volby nového primátora a náměstků, asi taky nestíhá sledovat vše, co se děje. Lídr vítězného uskupení dlouze a nepřesvědčivě vysvětluje, proč nechce kandidovat na post primátora, a tak je „na výběr“ pouze jeden kandidát předjednaný v koalici. Toto i další hlasování dopadají jednoznačně s výsledkem 26 : 7. Vše se v uběhlém měsíci dohodlo na neveřejných jednáních a já nestačím koukat, jak dobře funguje koaliční hlasovací stroj. Staronové náměstky a členy rady se nikdo neobtěžuje představovat, všichni přeci vědí, jak se věci mají. Ne! Já ne a chci vědět, kdo je kdo a co bude dělat, ale nikdo na to nebere ohled. „Mačkej tlačítko a nestarej se,“ mi sice nikdo neřekne, ale cítím se tak. Nakonec se osměluji a při jednání o vedení výborů a odměnách pro předsedy a členy komisí rady města navrhuji snížení jejich počtu. Na rozdíl od jiných návrhů opozice, je tento překvapivě přijat a komisí bude o třetinu méně. Když kolegyně děkuje, že byl akceptován alespoň jeden z návrhů opozice, dozvíme se, že to není naše zásluha, protože v koalici bylo již dopředu rozhodnuto, že k redukci dojde. Proč nemůže mít opozice ani nejmenší podíl na výsledcích jednání a podíl na rozhodování? To jsme neschopní, nebo prašiví, nebo co? Proč zavírám oči a mnu si kořen nosu, když se děje něco, s čím nesouhlasím nebo je mi to nepříjemné? Chovám se jak malé dítě, a to bych mohl dík věku s rezervou kandidovat i na prezidenta. Znovu pochybuji, zda jsem na správném místě. Neměl by tu sedět nějaký větší „střihoun“ než jsem já? Po hodině a půl je konec, staronový primátor ještě stihne podruhé porušit jednací řád. Teď už to ale není formální chyba jako na začátku. Na dotaz z pléna, jak to bude s úsporami na vánočním osvětlení města, neodpoví a odkáže na písemnou odpověď do třiceti dnů. Koukám do jednacího řádu před sebou a čtu: „Čl. 17 1) Členové zastupitelstva mají právo vznášet dotazy … 2) Dotaz se vznáší ústně předsedajícímu a musí na něj být odpovězeno na jednání zastupitelstva města, pokud tazatel nepožádá o písemnou odpověď.“ Tazatel nepožádal, ale předsedající se nedá vyvést z rovnováhy ani poukázáním na nedodržení jednacího řádu a schůzi ukončuje. Koaliční zastupitelé opouštějí sál, ale to nejde, musíme to ještě dořešit …. Nic. Tak to bude ještě zajímavé, na příště se musím lépe připravit a obrnit trpělivostí při dotazování. Pozdravím se při odchodu s několika zastupiteli, které znám a stihnu si dát jedno pivo v nedaleké restauraci před zkouškou našeho ochotnického divadla. To je jiné divadlo, nutno podotknout, že pro mě mnohem příjemnější. Uvolním se a uklidním. Jsme na začátku zkoušení a je to jedna z prvních aranžovacích zkoušek. Zatím jen pomalu hledám, jak svou roli hrát. Ale to jsem již dnes jednou zažil! Začnu i o svém působení v zastupitelstvu přemýšlet jako o roli v inscenaci autorského divadla, ale režírovat se budu sám. Večer ještě píšu tento text. Zítra budu dětem ve škole vyprávět o volebních systémech a snažit se je ovlivnit, aby se stali přesvědčenými demokraty. Snad toto přesvědčení vydrží také mně i přes očekávané zkušenosti z dalších jednání zastupitelstva našeho města.

P.S.: Žádný zápis jsem nakonec neověřil. Tak nevím, kde se stala chyba.

Radek Kotlaba, učitel a lokální patriot