O státním svátku 17. listopadu pořádala Jana Krumpholcová již tradiční setkání na schodech před divadlem a průvod k lavičce Václava Havla s připomenutím Dne boje za svobodu a demokracii. Letos mě po mnoha letech poprosila, abych na místě řekl pár slov. V týdnu před tímto datem mě napadalo leccos, ale nakonec jsem řekl něco úplně jiného. I proto, že se nás sešlo „jak do mariáše“ a většinu lidí jsem znal, jsem se rozhodl, těch pár slov k zamyšlení zveřejnit i zde.

 Připomínáme si 17. listopad a většinou máme na mysli rok 1989, ale stejně tak bychom si měli připomínat i rok 1939. Mně oba roky spojuje vzpomínka na jednoho z řečníků, který vystupoval v roce 1989 na Albertově a z jeho řeči mi uvízlo v paměti: „Medik Jan Opletal měl odvahu, je i na nás, abychom se dokázali zachovat stejně jako on. Dnes nebudeme jen pietně vzpomínat, jde nám o přítomnost,“ a účastníci demonstrace skandují: „Svobodu, svobodu.“ Co ve mně ta slova vyvolávají dnes, po více než třiceti letech prožitých ve svobodě? Otázku, co jsme se svou svobodou udělali, k čemu jsme ji využili? Chováme se skutečně svobodně a bereme na sebe i zodpovědnost, která je s ní neoddělitelně spjata? Máme odvahu k tomu být svobodní?

Ano, ODVAHA je ke SVOBODĚ potřeba, protože svoboda rozhodovat se a brát za svá rozhodnutí odpovědnost vyžaduje odvahu, a často větší, než si jsme ochotni připustit. Žijeme v době, kdy se stáváme svědky, že falešně vykládaná svoboda má obhájit šíření lži a napadání slabších. Mou odvahou je v této situaci postavit se za pravdu a za ty, kterým je ubližováno, ať už to je kolemjdoucí na ulici, člověk pomlouvaný na sociálních sítích, nebo třeba sousední stát zavlečený do války. Bez našeho osobního angažmá zůstane heslo „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“ jen pouhými prázdnými slovy.

Dovolte mi abych vzpomenul na jeden z happeningů, který v newyorských ulicích v 70. letech minulého století prováděli členové divadelní skupiny „Living Theatre“. V den, kdy byl ve státě New York někdo popravován jménem státu, chodili po ulicích a ujišťovali se s náhodnými chodci, že jejich jménem nikdo zabíjen není. Chtěl bych vás nyní vyzvat k tomu, abychom se pokusili tento happening v upravené podobě zopakovat. Obraťte se, prosím, na někoho, kdo stoji vedle vás (nejlépe neznámého, se kterým jste sem nepřišli), podali si s ním ruku a slíbili si slib slušnosti a pomoci, kterým deklarujeme odvážný postoj k vlastní svobodě -

„I když Tě neznám, tak věřím, že jsi slušný člověk, a kdyby Ti někdo ubližoval, jsem připraven se Tě zastat. Můžeš mi totéž slíbit i Ty?“