Podávám report z dalšího zastupitelstva, které se konalo 12.12, už to začíná být pro mě rutina. Tentokrát jsem celé dopoledne strávil ve škole, tudíž jsem se pročítal materiály k zastupitelstvu již v předchozím týdnu. Neměl jsem před zvolením představu o tom, co příprava na zastupitelstvo obnáší. Je to cca 70 stránek textů, které dostanete asi deset dní předem do emailové i poštovní schránky a dalších 20 až 30 stránek, které na vás čekají v emailu jako dodatky v posledních dnech před zasedáním a fyzicky na stolku v zasedací místnosti. Vše texty psané složitým právním jazykem nebo sousty čísel z rozpočtových opatření, ve kterých se zatím těžko orientuji, ale i to se snad brzo změní. Přicházím do budovy magistrátu a ve dveřích potkávám kolegu Jana Mildu, hned se jde ve dvou veseleji. Již bez rozpaků beru kartu do hlasovacího zařízení, zdravím se s některými zastupiteli, usedám na místo. Dnes neočekávám problematické či konfliktní téma. Mám přesto poznámky asi ke třem materiálům, kde by
O státním svátku 17. listopadu pořádala Jana Krumpholcová již tradiční setkání na schodech před divadlem a průvod k lavičce Václava Havla s připomenutím Dne boje za svobodu a demokracii. Letos mě po mnoha letech poprosila, abych na místě řekl pár slov. V týdnu před tímto datem mě napadalo leccos, ale nakonec jsem řekl něco úplně jiného. I proto, že se nás sešlo „jak do mariáše“ a většinu lidí jsem znal, jsem se rozhodl, těch pár slov k zamyšlení zveřejnit i zde. Připomínáme si 17. listopad a většinou máme na mysli rok 1989, ale stejně tak bychom si měli připomínat i rok 1939. Mně oba roky spojuje vzpomínka na jednoho z řečníků, který vystupoval v roce 1989 na Albertově a z jeho řeči mi uvízlo v paměti: „Medik Jan Opletal měl odvahu, je i na nás, abychom se dokázali zachovat stejně jako on. Dnes nebudeme jen pietně vzpomínat, jde nám o přítomnost,“ a účastníci demonstrace skandují: „Svobodu, svobodu.“ Co ve mně ta slova vyvolávají dnes, po více než třiceti letech prožitých ve svob